Evropskou unii všichni považují za jeden celek. Celek provázaných států, které si navzájem vypomáhají a řeší problémy společně. Poslední roky ale jasně ukázaly, že celistvost a jednotnost nejsou vlastnosti, kterými by se EU mohla pyšnit. Tedy alespoň ne v takovém smyslu, v jakém ji většina z nás chápe.
Dvě organizace v jedné
Společenství vyznačující se vlajkou s dvanácti hvězdami tvořícími kruh totiž nedrží při sobě. Je rozdělené na dvě frakce. Jednoduše řečeno na západní a východní. A migrační krize v plném rozsahu tyto problémy odhalila. A pokud se do tohoto problému trošku ponořím, zjistím, že to není jen o odlišné mentalitě obou táborů.
Nebudu vám lhát. Sami určitě víte, že jisté odlišnosti mezi naší společností a tou západní tu určitě najdeme. Jádro pudla ale tkví ve vnímání. Ve způsobu, jakým si oba tábory chrání svoji národní identitu. Ve způsobu, jak jednotlivé národy přistupují k myšlence Evropské unie jako takové.
Nikdy nevě10ř spojenectví s mocným
Když v roce 2004 došlo k velké expanzi, přišly největší mocnosti o svoje výhradní postavení. Díky velkému počtu politiků v Evropském parlamentu mají stále silné slovo, pokud se ale spojí několik menších států, dokážou větší stát s přehledem přehlasovat. Na tom ostatně stojí princip demokracie.
Je ale obecně známo, že státy s velkým počtem obyvatel a přístupem k velkému kapitálu (například Francie a Německo) mají historicky dáno, že nesmí ustupovat. Najít rozumné řešení, které by vyhovovalo oběma stranám, je tak pro mnohé mocnosti problém. Je jasné, že se kompromis snaží najít, ne vždy se to ale daří. A tak namísto rovnocenného partnera nahlížejí země západní Evropy na ty východní skrze prsty. Jako na xenofoby se zvláštní mentalitou…